Důchodci se ztloukli holemi kvůli broskvím
Dva starší muži se v úterý porvali na náměstí Republiky v Brně. Důvodem sporu byly broskve. Jeden muž si je u stánku vybíral a druhému se zdálo, že mu to příliš dlouho trvá a broskve moc probírá. Chtěl už také přijít na řadu.
Následná hádka vyvrcholila napadením. Senioři na sebe vzali své vycházkové hole a starší muž ji o svého protivníka zlomil.
"Šestašedesátiletý muž ve sporu přelomil hůl o hlavu o tři roky mladšího nakupujícího. Sanitka ho odvezla do nemocnice," popsala mluvčí strážníků Denisa Kapitančíková.
Když přijela hlídka, muži ještě zápasili. Ihned uposlechli výzvu, aby rvačku ukončili. Protože si jeden z nich stěžoval na silnou bolest hlavy, přivolali strážníci záchrannou službu.
Případem se nyní zabývají kriminalisté.
Žena potřená česnekem vykřikovala zaklínadla a demolovala dům
Na tísňovou linku 156 zavolala ve čtvrtek před polednem žena z Králova Pole a žádala o pomoc s patrně psychicky labilní sousedkou, která na chodbě demolovala zařízení a vyrážela ze sebe zcela nesrozumitelné věty. Její chování vyvolávalo v ostatních nájemnících nepříjemné obavy.
"Po příjezdu na místo hlídka na chodbě domu spatřila ženu, která byla značně agresivní, rozbíjela věci a následně hodila blíže nezjištěný předmět na skleněnou výplň vstupních dveří a odešla do bytu," uvedla mluvčí policie Denisa Kapitančiková.
Vzápětí však vyrazila ze svého bytu znovu a napadla jednoho ze strážníků a způsobila mu zranění na hlavě. Strážníci po chvíli čtyřicetiletou ženu znehybnili, ona však kolem sebe dál kopala a plivala. Přitom opakovala věty, kterým bylo obtížné rozumět a zněly jako podivná zaklínadla.
Podle policejní mluvčí byla silně cítit česnekem, kterým byla pravděpodobně potřena. Sousedi vypověděli, že dotyčná pořádala ve svém byte spiritistické seance a "vyvoláváním duchů" často rušila noční klid. Strážníci přivolali na místo záchranku, která ženu převezla do zdravotnického zařízení v Černovicích.
Ženu zabila cestou na hřbitov manželova rakev
Jako z hodně bizarního hororu působí scéna, která se odehrála v Brazílii. Sedmašedesátiletá žena zemřela poté, co ji do hlavy udeřila manželova rakev, když s ní mířila na hřbitov. Během smutné cesty pohřební vůz, ve kterém jela, havaroval tak nešťastně, že vymrštěná rakev ženu na místě zabila. Její manžel zemřel jen o den dříve.
Do pohřebního vozu podle policie zezadu vrazil automobil Alfa Romeo. Rakev se vymrštila a udeřila ženu, která seděla na místě spolucestujícího do hlavy, vdova na místě zemřela.
Marciana Silva Barcelos jela spolu se zbytkem rodiny na pohřeb, který se měl konat ve městě Alvorada. Její manžel Josi Silveira Coimbra zemřel ve věku 76 let jen den předtím, když dostal po tamější tancovačce infarkt.
Řidič pohřebního vozu a syn zemřelého muže, který byl ve voze také, skončili pouze s drobnými zraněními. Řidič vozu Alfa Romeo byl ve svém voze uvězněn asi po dobu 50 minut, než se záchranářům povedlo ho z vraku vyprostit. Se zraněními skončil v nemocnici na pozorování.
Z Angličana se ve spánku stává nebezpečné monstrum
Milující manželka Angličana Dereka Barfoota (75) se přiznala, že raději spí za zamčenými dveřmi. Bojí se totiž, že by ji její manžel, který trpí vzácnou poruchou spánku, mohl jednou v noci zabít. U muže se bjevila parasomnie spojená s násilnými činy. Parasomnie je relativně běžná porucha spánku, při níž se spící člověk dostává do stavu polobdělého a třeba chodí, jí nebo mluví. Z Barfoota se ale v tomto stavu stává násilník.
Během několika posledních týdnů svou ženu Elaine (47) několikrát ve spánku udeřil do obličeje a do zad a jednou se pokusil zlomit jí ruce. Teď musí spát sám na rozkládací posteli za zavřenými dveřmi do kuchyně ve vlastním domě v Gosportu v hrabství Hampshire.
Paní Barfootová zamkla všechny nože a ostré předměty do kůlny na zahradě, protože se bojí, že by si manžel mohl ve spánku ublížit.
"Normálně je to velmi klidný člověk a nikdy dřív něco podobného neprovedl. Vůbec mu to není podobné. Třikrát mne ve spánku napadl a oba jsme z toho byli velmi šokováni. Už nemůžeme spát v jedné místnosti, protože se bojím, že by mne ve spánku mohl zabít, nebo vážně zranit," říká paní Elaine
Myslel, že ho chce zabít nožem
Pan Barfoot tvrdí, že tyto stavy na něj přicházejí v krátících se intervalech. Jak uvádí list Metro, prý se už radil s lékaři a psychiatry, ale ti mu nebyli schopni vysvětlit, proč se z něj ve spánku stává monstrum.
"Pro mne a mou ženu je to velmi těžké. Když jsem měl takový zvláštní sen potřetí, zdálo se mi, že na mě jde někdo s nožem. Zakřičel jsem: ´Polož ten nůž!´, vrhnul jsem se na Elaine a pokusil se jí zlomit ruce. Je to hrozné, vůbec netuším, co ve spánku dělám," vypráví zdrceně pan Barfoot.
Barfootovi teď jednají s místní radnicí, zda by jim nemohla přidělit byt se dvěma ložnicemi, aby manžel nemusel spát v kuchyni.
Děsivé zpovědi tří žen trpících zvláštními chorobami
Záhadné nemoci je ničí den za dnem. A ani odborníci jim nedokáží pomoci.
Prokletá dívka roní krvavé slzy
>> Indická holčička, která spontánně krvácí ze všech pórů, je pro lékaře záhadou.
>> Případy spontánního krvácení jsou známy již dlouho jako ‚stigmata‘.
Loni byla teprve dvanáctiletá Twinkle Dwivedi normální dívka, která chodila do školy, malovala a hrála si s kamarády. Pak se její život změnil - bez varování jí začala z kůže na krku, nohou, pod vlasy i z očí prýštit krev a lidé se jí začali vyhýbat. Pro vesničany z Uttarpradéše i pro své spolužáky je od té chvíle prokletá a na ulici ji krutě napadají.
Její rodina je zoufalá. „Ze všech sil chci naší dcerce pomoci,“ pláče matka. S léčbou tak extrémně silné poruchy srážlivosti krve si bohužel žádný z desítek indických doktorů zatím nedokázal poradit. Ani návštěvy mnoha chrámů a kněží, do kterých vkládali naděje, neměly žádný efekt. Dívce se dál až dvacetkrát za den spouští potůčky krvavých krůpějí bez toho, aby se jakkoli poranila. „Mám o ni strach,“ říká maminka. „Ze ztráty krve je velice zesláblá a bledá.
Navíc se cítí izolovaná a propadá depresím. Nejdřív byla jen vyděšená, ale teď začíná ztrácet naději, že jí bude líp a vrátí se do školy.“ Twinkle už podstoupila celou řadu krevních transfuzí, které ji udržují při životě. Co se ale stane, až jednou ztratí příliš mnoho krve najednou, nikdo nechce domyslet. O případ se začal zajímat vyhlášený hematolog z Londýna. Rodinu ale i tak čeká další problém - jak na léčbu v cizině sehnat prostředky...
Prožiju jen půlku toho, co vy
>> Díky své ojedinělé poruše se Natalie Adler (21) stala slavnou. Její život je ošizený - oči ji s děsivou pravidelností každé tři dny vyřadí z provozu.
>> Blepharospasmus je závažné onemocnění postihující hlavně zvířata.
Ve svém diáři má mladá Australanka na celé měsíce dopředu barevně rozlišené dny. Střídají se vždy po třech. Nejde o rozmar, pro Natalii je to životní nutnost. Musí své plány podřídit tomu, kdy bude zrovna vidět. Život jí určují oči, které se začaly svévolně na celé dny zavírat. Právě teď fungují v třídenním cyklu. Tři dny Natalie normálně vidí, další tři dny má víčka beznadějně zavřená. „Dochází k tomu vždycky v noci. Jdu spát jako každý jiný, oči mě normálně poslouchají, a když se ráno vzbudím, prostě už je neotevřu.“ Neotevře je přesně další tři dny. Podobný stav trvá skoro čtyři roky, jen s tou obměnou, že dřív oči ‚jely‘ v jiném rytmu.
Jsem unikát
„Natalie je záhada, v tuhle chvíli pro ni nemáme přesnou diagnózu,“ říká profesor O'Day. Podle všeho jde o blepharospasmus neboli náhodné svalové křeče způsobující sevření víček. A dodá- vá, že celý případ je velice neobvyklý zvlášť vzhledem k mládí Natalie. Léky nezabírají. Jediné, co jí dočasně pomohlo, byla aplikace botoxových injekcí do okolí očí. Díky nim si před dvěma lety mohla Natalie užívat pět dní ‚bdění‘ a jeden den ‚zatmění‘. „Jenomže botox už nefunguje,“ krčí rameny Natalie, která trpí i chronickou únavou a nevolnostmi.
"Fotbal jsem nestihla¨
Během ‚zavřených dnů‘ jsou víčka přimknutá k sobě, jen na levém oku občas bývá malá škvírka. V normálních dnech byste ani nepoznali, že Natalii něco trápí. Jen s pomocí rozdělení diáře musí svůj život dopředu plánovat. „V normálních dnech stihnu skoro všechno, co potřebuju. Má nemoc je kuriózní, ale nestěžuju si, existují lidé, co jsou na tom mnohem hůř než já. Jen mě třeba trápí, že finále fotbalové ligy jsem viděla jen jednou za tři roky, protože jindy prostě vyšlo zrovna na špatné dny,“ bere všechno s nadhledem Natalie.
Insomnie mě natrvalo uvěznila doma
Během dne Dominika (34) z americké Floridy učí hrát děti na piáno. A každý večer pak jde do ložnice s nadějí, že dnes se jí možná podaří alespoň na pár hodin usnout. „První trable se spaním jsem začala mít těsně před maturitou. Skutečně vážnou insomnii jsem si přivodila ale až ve 30 letech, kdy jsem pracovala pro jednu vyhlášenou právnickou firmu jako asistentka. Termíny pořád hořely a tlak na mě byl opravdu extrémní. Díky pracovnímu stresu jsem postupně zvládala spát sotva 2-3 hodinky denně.
O víkendech jsem se to snažila alespoň trochu dospat. Po roce téhle životosprávy jsem začala cítit náhlé bolesti dole na krku a vystřelující bolesti v pažích. Stahovaly se mi svaly, fyzicky jsem byla úplně vyčerpaná, už jsem nedokázala usnout vůbec. Chtěla jsem s prací seknout, ale potřebovala jsem platit účty. Zvládat tak náročnou práci s minimem nebo vůbec žádným spánkem bylo ale zničující. Občas jsem dostávala svalový třes nebo přestávala zřetelně artikulovat.
Obíhala jsem doktory, protože fyzická bolest už byla nesnesitelná. Určili několik diagnóz a předepsali spoustu prášků včetně těch na spaní. Nic nepomohlo. Z věčného nedostatku spánku jsem se ploužila a vypadala jako zombie. Kvůli svalovým křečím jsem nemohla hrát ani piáno - prsty mě neposlouchaly. Nakonec jsem z práce musela odejít, protože jsem nevydržela dlouho číst ani psát. Ale ani potom se to nezlepšilo. Moje spánkové hodiny byly definitivně rozhozené a tělo tak unavené, že mi odešel celý imunitní systém.
Až teď, po několik letech jsem konečně narazila na odborníka, který mi pomohl tak, že se dnes cítím aspoň trochu líp. Dokážu zase řídit, svalové bolesti polevily. Přestože k tomu stále potřebuju léky, většinou se mi podaří alespoň na pár hodin usnout - ale jen doma. Nemůžu proto cestovat, i z návštěvy u rodičů musím jet večer zpátky. Po stovkách hodin, které jsem v noci strávila obracením se a civěním do zdi, jsem ale vděčná i za tohle.“
Jak vypadá návrat ze záhrobí
Přes den jsem se musel přizpůsobovat smrtelným dedlajnům, ale večery a víkendy jsem si dokázal parádně užívat. Spousta lidí si představovala, že moje práce zahrnuje chození do barů a klubů, pětihvězdičkové hotely a volné vstupenky na ty nejvychytanější sportovní akce. Nebyli daleko od pravdy.
Krvácení do mozku vzniká ve chvíli, kdy vám praskne výduť na jedné z cév v hlavě. Krev pak proniká do vrstvy tekutiny, která zabraňuje mozku, aby se dotýkal vnitřní strany lebky. Tím se zvyšuje tlak na jeden z našich nejdůležitějších orgánů, který se nakonec vypne - buďto částečně, nebo úplně. Krvácení do mozku vás buďto zabije, ale pokud máte štěstí, může vás jenom totálně paralyzovat. Třetina lidí s mozkovým krvácením to nezvládne a nestihne dorazit do nemocnice. Třetina z těch, co se tam dostanou, utrpí většinou další krvácení, jakmile tam přijedou. A pětina z těch, co přežijí tohle všechno, dostane další ránu během následujících 72 hodin. Méně než čtvrtina vyvázne nakonec bez poškození. Neexistují žádné příznaky, žádné varovné signály. Prostě vás to dostane. Prásk!
Moje přítelkyně mi podává telefon a nutí mě, abych sestřičce na lince první pomoci podrobně popsal svoje bolesti. Ta zní trochu zaraženě. Ptá se mě, jestli je vedle mě někdo, kdo mě zaveze na nejbližší pohotovost. Moje přítelkyně neváhá a vyrážíme. Je sobota ráno a čekárna na místní pohotovosti je přeplněna ovázanými hlavami a všemi možnými končetinami. Recepční mi oznamuje, že mám pravděpodobně chřipku. Mám si sednout a čekat. Asi hodinu si mě nikdo nevšímá. Pak se objeví sestra znuděná stereotypními případy a celým životem a pokyne, abych šel do ordinace. Mladý doktor se snaží působit co nejseriózněji a ptá se mě, na kolik bych ohodnotil bolesti na stupnici od jedné do deseti. Frajersky mu odpovídám, že bolest je příšerná, takže volím sedm až osm. Doktor mi předepisuje dva paracetamoly. Mám jít domů a vracet se jenom, když mi bude blbě. Jdu tedy ven. Ve chvíli, kdy chci nastoupit do auta, se pozvracím. Zpátky u doktora, který poprvé, co ho vidím, jeví známky naléhavosti a akutnosti. Na kolečkovém křesle mě vezou na CT. Hlavu mi strčí do něčeho, co vypadá jako radioaktivní pračka. Když to skončí, přesouvají mě do nemocničního pokoje. Přichází mladá doktorka a začíná mi klást otázky. Piji? Kouřím? Neberu drogy? Ne? Ani trochu extáze nebo kokainu? Usmívá se shovívavě jako nějaký kněz, když poslouchá hříchy mládí. Po chvíli se vrací a omluvně říká: „Promiňte. Zdá se, že jsme se spletli. Máte drobné krvácení a musíme vás i s výsledky předat odborníkům v nemocnici King's College.“ To je nemocnice na jihu Londýna. „Nebojte se, bude to v pořádku.“
Následujícího rána přijíždíme k londýnské nemocniční budově s nápisem HDU (High Dependency Unit). V první chvíli mi nedocvaklo, že je to synonymum pro zkratku JIP. Ani mě nestihli přivézt na kolečkovém křesle k recepci, když se k nám přiřítila ohromná černošská sestra: „Co to provádíte?“ křičela na celou halu. „On měl ležet v zafixované poloze.“ Pak se obrací na řidiče sanitky. „A vy jste měl jet s houkačkou. Toto...“ a její další slova se do mě zařezala jako žiletka, „je případ ohrožení života.“
Okamžitě mě převážejí na pokoj. Stará se o mě sestra, jejíž polský přízvuk a chyby v mluvě dokonale vyvažuje její přesné jednání. „Musíte si lehnout,“ říká mi. Drobné krvácení se muselo tedy náramně rozrůst, jestliže i taková banalita, jako je stání na nohách, může zhoršit můj stav. Kolikrát od včerejška jsem riskoval svůj život, když jsem se procházel třeba i na záchod? „Budu v pořádku?“ ptám se sestry s očekáváním povzbuzujících slov. Místo toho ale dostávám ledovou sprchu. „Stát se může cokoliv.“ Zatím jsem se nikdy nechoval adekvátně ke svému věku a nedělám to ani teď. Cítím se jako malé dítě - zranitelný, vyčerpaný a vystrašený. Ponořím se co nejhlouběji do svého polštáře a snažím se představit si všechny možnosti, skryté za výrazem „Stát se může cokoliv“. Jsem úplně obklopený ležícími těly, která jsou zjevně napojená na všemožné blikající obrazovky. Nad každou postelí visí přístroj, který pravidelně pípá. Tolik pacientů tady má ovázanou hlavu, že si připadám jako ve vojenské polní nemocnici. Někteří z nich mají k ústům připojené trubice pro přívod potravy, nebo jim je zavedli přímo do hrdla. Jiní zase dýchají pomocí kyslíkových masek, které jim pokrývají polovinu obličeje. Ne všichni z nich jsou vzhůru. Stav, ve kterém se většina z nich nachází, lze pojmenovat velice snadno: kóma. Každou postel téměř pravidelně kontroluje jedna ze sester. Ať mi říká, kdo chce, co chce, HDU je prostě jednotka intenzivní péče. Toho odpoledne za mnou přijíždí moje přítelkyně s dětmi. Už dlouho jsem nebyl tak šťastný, že je vidím. Jenomže v případě mého čtyřletého syna ten pocit nebyl vzájemný. Pokoušel se usmívat, když mi na postel vysypal krabici s puzzle. Asi nikdo nemá rád pohled na svého tátu, který je připojen na různé hadičky a trubičky. Jenomže úzkost mého syna je mnohem hlubší. Děti mají nějakou zvláštní schopnost instinktivně vycítit, když něco není v pořádku. Doktor vyzývá moji přítelkyni, aby s ním šla na chvíli ven. Po chvíli se vrací a oznamuje mi, že zítra ráno mě čeká operace. Odjíždějí a já mám před očima úsměv mého syna. Uvědomuji si, že kdyby došlo k nejhoršímu, nebudu to já, kdo má největší problém. Musím ležet. Rvou do mě léky na potlačení bolesti a snížení rizika dalšího krvácení, další rány. Přichází doktorka a zní hodně ustaraně. Klesl mi tlak, což může vést k dalším potížím. Ztratil jsem taky asi tři miligramy krve. Později mi řekli, že kdybych ztratil šest, zůstal bych navždy připoután k lůžku. Kdybych ztratil deset, už bych víc nebyl. Dostávám infuze, které mají můj tlak zvýšit. Plný pytel průzračné tekutiny mi začíná proudit žilami. Cítím, jak její studené prsty pronikají do mého těla.
V noci se snažím neusnout. Lékaři sice pozorují můj mozek, kdo ale uhlídá moji duši? Říká se, že mysl a duše jsou dvě rozdílné věci. Co když se moje duše rozhodne opustit tělo? Jestli teď zavřu oči, kdo je pak pro mě otevře? Pokaždé, když cítím, že můžu vytuhnout, snažím se najít něco, na co zaměřím svoji pozornost: hodinky, sestra nebo pípací přístroj nad mojí hlavou, co mi mapuje krevní tlak. Pokaždé, když se intervaly zvuků zpomalí, přichází ke mně sestra. Zkontroluje infuzi, změří teplotu a klade mi divné otázky: „Kolikátého prosince je Štědrý den?“ nebo „Víte, kde jste?“ Ráno mě vezou na sál. Konzultant se se mnou nepáře a nalévá mi čistého vína. Mám subarachnoidální krvácení - krev mi teče do mokových oblastí mozku, z prasklé výdutě neboli aneurysmatu na mozkové tepně. Aneurysma je otok, způsobený slabostí tepny. „Buďto na to půjdeme přímo přes lebku a uzavřeme výduť svorkou, nebo vám do tepny zavedeme sondu a to místo vyplníme platinovou spirálkou. Podle toho, kde přesně se výduť nachází.“ Aby ji mohli přesně lokalizovat, musím podstoupit angiografii. Je to něco jako rentgen cév. Aby je bylo dobře vidět, vstříknou vám do žil barvu. Tradiční metoda samozřejmě spočívá v tom, že neurochirurg se vám dostane přímo do mozku. Na chvíli vyřadí mozek z jeho činnosti. Čím déle se vám tam šťourá, tím víc zvyšuje riziko poškození. Alternativa zní úžasně. Ze slabin vám přes hlavní arterii zavedou do mozku drát. Jakmile najdou to místo, umístí tam mikroskopickou spirálu, která výduť zacelí. Po pár minutách mi už sestra holí oblast slabin. Dostávám lokální anestetikum těsně před tím, než mi do arterie napumpují barvu.
Všichni se dívají na velkou obrazovku nade mnou, kde sledují, jak mi žílou proudí barva. „Tam je,“ říká chirurg. Za chvíli mi sestra nese něco k podpisu. Je to formulář, kde vidím svoje šance: mám sedmiprocentní naději, že zůstanu trvale ochrnutý, a tříprocentní naději, že umřu.
Probírám se. Ve slabinách pociťuji divné škubání. Když mě vrátili zpátky na pokoj v HDU nebo JIP, odstranili mi dokonce i kateter. To přinejmenším znamená, že doktoři uznali, že mám dost motorických schopností k tomu, abych jim nepočural ložní prádlo. Dobré znamení. Platinová spirála v mém mozku bude odteď vytvářet tkáň, která by mě měla zachránit. Devět měsíců po operaci mám první prohlídku a po roce další. Jediné příznaky, které mi zůstaly, jsou zvláštní lechtivé pocity v noze. Doktorům to připadá jako veselé překvapení; všichni se ale shodují v tom, že mě to nijak neohrožuje a předpokládaná délka mého života je stejná jako před nemocí. Doktoři ovšem zvedají prst. Musím dbát na svůj životní styl a zdravou výživu. Samozřejmě první, co mi zakázali, jsou cigarety. S odstupem času to ale vypadá spíš tak, že jsem měl zkrátka smůlu. Krvácení do mozku tohoto typu postihuje jenom nízké procento obyvatel. Přesto ale, podobně jako většina cerebrovaskulárních onemocnění, neprojeví žádné příznaky, dokud neudeří. Než jsem nastoupil do normálního tempa, abych vše dohnal, uskutečnil jsem v životě několik změn. Samozřejmě že nekouřím, piji hodně, ale hlavně vodu. Alkoholu se dotknu jen občas a v malém množství. A samozřejmě, abych si udržel stabilní krevní tlak, vyhýbám se kávě a soli. Doktoři sice záplatovali defekt, pneumatiku ale nevyměnili. Největší změna je ovšem mentálního charakteru: nebojím se zestárnout.
Být otcem a starat se o rodinu není to samé jako chodit na pivo do hospody. Ať si každý říká, co chce, já teď vím, že tyto věci jsou klíčem k tomu, jak se stát mužem. Rok nato, co jsem odjel do nemocnice, jsem se také oženil. S dětmi trávím víc času než kdekoliv jinde a je mi úplně jedno, v jakém stavu je trávník na golfovém hřišti v klubech, kam jsem předtím tak často jezdíval. Pravdou je, že teď si místo toho hraji na PlayStation, dívám se na Star Wars, sbírám fotbalové nálepky a chystám se koupit Nintendo Wii. Možná tedy vypadám jako člověk, který prožívá druhou pubertu, jenomže je tady jeden rozdíl. Tohle všechno dělám se synem, kterému je teď pět let. Chytrák, který řekl, že život začíná po čtyřicítce, byl hodně mimo mísu. Život začíná někdy ve věku minus devět měsíců a podle současných statistik trvá pak průměrně následujících sedmdesát osm let. Jediné, co o věku po čtyřicítce tvrdím já, je, že tam život nemusí skončit.